Milý pane doktore...

Ráno z toho nejspíš bude "čtyřková zpráva v četce". Možná i ohodnocení číslem tři se tomu dostane, koneckonců, máme tady tu Seifertovu cenu...

Jistěže bych mohla napsat úderný perex, který by přiměl k otevření textu alespoň o dva čtenáře navíc. Můžu napsat cokoliv. Můžu napsat zprávu, že nepoznáte, že to není Ctrl+C Ctrl+V aus ČTK. Smutný článek o mezilidských vztazích, po kterém hrábne každá Dear Sally. Promo hodinek, že i vy si je budete chtít koupit.

Ale mně se dneska nechce. Je noc, něco před tři čtvrtě na tři, a je zastavený čas, jako na jedněch hodinách, kolem kterých se kdysi dávno v mrazivých nocích točil svět.

Je noc, v níž jsem nemohla spát, protože světlo, ten zářící sloup světla prostupující skrze dveře, probudilo mého syna. V té bezesné noci mě kopal a šeptal mi, že strašně nutně potřebuje napít... a pudink... a přitulit se... a k bráškovi... a nejradši by si už vlastně hrál... až jsem ve dvě vstala a šla spát do obývacího pokoje, promiň, malej, ráno brzo vstávám, spinkej...

Ale stejně jsem neusnula, i když čas se ještě nezastavil, tak jsem si otevřela poštu, co taky v tuhle hodinu. A tam to bylo. Umřel Vladimír Binar.

Po jeho smrti se zcela nepochybně nevzedme šílenství tisícinásobného sdílení truchlopostů na Facebooku. Vladimír Binar nebyl žádná popová hvězda.

Vladimír Binar byl jenom ten, co aby mohl studovat, šel makat jako dělník.  Ten, co ho stejně - už jako učitele - vylili z fakulty. Ten, co pak odjel hrát šachy do Paříže a ještě pak vychovávat děti na Tahiti. Ten, co psal texty, v nichž světlo jiskřilo, vzlínalo a vzpínalo se. Ten, co stovkám studentů dost trpělivě vysvětloval, jak že se to má s tím rytmem v poezii. Ten, co nás před lety zval na víno s tím, že jednou to určitě oplatíme svým studentům. Že to posílá dál. Ten, co miloval Jakuba Demla a Vladimíra Holana... a ten, co jim rozuměl jako málokdo. Ten, u kterého jsem měla zvlášť v posledních letech - byť naše setkání byla velmi letmá - že jeho láska k Demlovi pramení z podstatně podobné povahy: u obou jako by byl stejný vztek na ten zatracenej svět, a zároveň neskutečná... láska už jsem říkala. Něha, taky. (Jo, a tu Seifertovu cenu dostal, na tu nesmíme zapomenout, na světských pět minut slávy.)

Shodou okolností jsem se s ním na podzim po letech viděla. Chtěl tenkrát, abych na to setkání přinesla lahev vína, že mi ji zaplatí. Přinesla jsem, ale zaplatit jsem si ji nenechala - nemám studenty, kterým bych mohla poslat jeho pozdrav dál... tak jsem to aspoň vrátila. Netušila jsem v tu chvíli, že byla poslední společně vypitá. Nevěděla jsem, že už si neposlechnu o tom, jak to bylo s Rosou Junovou a jak paní Holanová stavěla lahve od alkoholu k nohám stolu, protože to tak dělal ten její Vladimír - aby neviděla... a ona to samozřejmě věděla, celá ta léta, a tak na to byla zvyklá, že i když sama nepila, lahev u stolu byla pořád... Nevím, co je na tom pravdy.

Vím jenom, že už nikdy do mailu nenapíšu "Milý pane doktore"... A že dneska nejdu spát, protože čas se zastavil někdy ve tři čtvrtě na tři.

Milý pane doktore, díky. Za tu jednu větu, o které celou dobu mluvím - a za všechny ostatní. Dneska bude den... Vy víte jaký. Tenhle:

x Xx Xx Xx Xx Xx Xx