Zuřivé batole: návod k použití

Výchově dětí se věnuji již téměř šest let. Jsem tedy prakticky odborník, a z tohoto titulu jsem se rozhodla, že oblažím veřejnost některými svými poznatky. Važte si jich, byly zaplaceny potem a krví všech zúčastněných stran.

Období někdy okolo dvou let psychologové označují jako tak zvané období vzdoru. Proč tak činí, není známo, podle mě řve dítě prakticky nepřetržitě od chvíle, kdy mu přestřihnou pupeční šňůru, do blíže neurčeného věku (pětiletý ještě nepřestal, a mohu jen doufat, že tím slavným okamžikem nebude až odchod z mamahotelu krátce po třicítce, jak to zatím vypadá).

Úkolem rodiče (naštěstí) není, aby přinutil potomka přestat řvát. Jeho úkolem je, aby alespoň občas dítě vykonalo, co se po něm žádá. Vezměme si takový nočník: jakkoliv mýty a legendy starců líčí, kterak jsme všichni za socialismu stachanovsky odložili pleny již po prvním roce, dnešní batolata postupují podle inovovaného, svobodného a nespoutaného modelu:

10 měsíců: dítě si sedá. Rodič poprvé přistavuje nočník.

Varianta a) Dítě se s hysterickým řevem vzpouzí.
Varianta b) Dítě si sedá, aby nejpozději během pěti vteřin (reálně během pikosekundy) vstalo. Při každém dalším pokusu se hystericky vzpouzí.

1 rok: rodič podniká v týdenních a delších intervalech pokusy posadit dítě na nočník. Dítě opakuje variantu a).

1,5 roku: dítě se při posazení na nočník přestává vzpouzet, a při dostatečné stimulaci (televizní maraton) na něm někdy i sedí.

2-3 roky: dítě poprvé do nočníku vykonává potřebu. Většinou se tak stává, z čiré zlomyslnosti, týden před narozením sourozence, po kterémžto se žárlivý potomek vrací ke kálení do plen a variantě a). Nenarodí-li se sourozenec, lze návrat k variantě a) – zcela bezvýjimečný – přičíst období vzdoru.

Nyní, po dlouhosáhlém úvodu, si věrný čtenář zaslouží poznat ony spásné prostředky, kterými lze dítě dokopat bez použití násilí ku kýžené činnosti. Někdy.

Metoda NÁVNADY
Zvolte věc, kterou má dítě rádo, můžete (a chcete) mu ji poskytnout okamžitě. Při lákání do pasti používejte maximálně krátké a maximálně srozumitelné věty. (Mějte na paměti, že dítko je vytočeno do vrtule, tudíž jeho mentální kapacita, i tak zatím nevelká, se blíží nule. V podstatě jste vytáhli kost a máváte jí před čumákem nejlepšímu příteli člověka, na Prousta dojde později.)

„Chceš X?“ (Dítě kýve. Pokud nekýve, avšak řve, buď nerozumí otázce, nebo chce něco jiného. Testujeme, než se dopracujeme ke kývání.)
„Tak jdi na nočník.“
(Děs v očích dítěte je rychle následován mnohočetným záporem.)
„Chceš X? Jdi na nočník. NEJDŘÍV nočník, POTOM X.“

Slabší kusy podléhají vidině lahůdky poměrně ochotně, v ostatních případech je nutno nasadit silnější kalibr.

Metoda VÁLEČNÉ LSTI
Děti mají, řečeno s klasikem, švestkoidní povahu. Tato se projevuje neschopností myšlenku opustit (Nyní se projevuje hysterickými záchvaty při pohledu na nočník, později se transformuje do ohavného zvyku opakovat větu tak dlouho, dokud není zcela zřejmé, že jí byla věnována patřičná pozornost. Plačící přítelkyně, jíž právě umírá matka, tedy buď může zavolat o půlnoci, až budou děti spát, nebo se musí smířit s tím, že její věta bude přerušována, dokud se nepodíváte na mravence, neinformujete dítě, že se díváte na mravence a nepopíšete alespoň jeden jeho detail, aby bylo zcela zřejmé, že jste se skutečně podívali. S dalším mravencem se situace bude opakovat.) a neschopností myšlenku udržet, čehož využijeme:

„Běž na nočník.“
Ne, chci plínku.
„Běž si vzít plenu.“
Ne, chci nočník!

Et voila!

Metoda PROTEKTORA
Některé děti nenávidí pomoc, je-li jim nabízena. (Toto pochopitelně neplatí pro chvíle, kdy by skutečně měly něco dělat samy. Dítko, které po čichu vystopuje tabulku čokolády, vyšplhá pro ni do vrchních polic původně zamčeného špajzu a otevře obal, nad nímž je dospělému vyhrát pouze za pomoci nůžek na plech, je příliš slabé, aby si přetáhlo kalhoty přes zadek.)

„Běž na nočník.“
Ne.
„Máma pomůže?“

… Et voila!

(Debilní konstrukci „máma pomůže“ používám zcela záměrně. „Chceš pomoct“ v mém podání příliš zavání výhrůžkou. „Máma pomůže“ je laskavá nabídka, která se však – naštěstí – setkává asi se stejným nadšením, s jakým se setkala laskavá nabídka pana Hitlera, že se ujme opuštěné části rozděleného Československa.)

FALEŠNÉ DILEMA
Velmi lstivý úskok. Dítěti dáváme na výběr, KAM se chce jít vyčůrat, nikoliv ZDA se chce jít vyčůrat.

„Běž čůrat. Před spaním se čůrá.“
Nenene!
„Chceš na nočník, nebo na záchod?“
Nenene!
„Můžeš na nočník. Chceš na nočník?
Ne.
„Tak běž na záchod.“

(A dítě, domnívajíc se, že se vzpouzí, odchází na nočník.)

Poučka pro uživatele dítěte: Je důležité se poslední větou neptat. Kdyby repliky zněly „Chceš na nočník? – Ne. – Chceš na záchod?“, bude zákonitou odpovědí opět kategorické ne.*

* Původně jsem pro tuto funkční a léty odtrpěnou metodu neměla žádné vysvětlení. Bylo mi však řečeno, že nevědomky (zcela intuitivně geniálně) aplikuji jakýsi ericksonovský paradox, to jest vzbuzuji v klientovi pocit, že si vybral sám nebo že úspěšně vzdoruje, ačkoliv na výběr neměl nebo obě nabízené možnosti vedly k žádoucímu cíli. V první chvíli mne to uvedlo do stavu vytržení a muž mne musel propíchnout špendlíkem, aby mne dostal od stropu k podlaze. Poté jsem pochopila, že jsem opět v pozici strýce Františka, an lil vodu do kyseliny, ačkoliv idiocii takového počínání by byl mohl pochopit z každé učebnice chemie. Tož tak. A tím dneska končím.

Poznámka k prvému blogu: jedná se o text již jednou publikovaný (na mých soukromých stránkách). Při čtení místních blogerů jsem však zaznamenala ne jeden hlas (byly skutečně celé dva), že číst o politice a uprchlících je pěkná věc, ale je to přece jenom trochu jednotvárné. A protože si myslím, že člověk má, co si zařídí, vhazuji do společné pokladničky drobnou minci. Pokud vás pobaví, budu ráda, je to jeho účel. Pokud ne, směle ho ignorujte.

Při přípravě tohoto blogu nebyl nikdo zabit ani zraněn.