Tak nám zabili... ech, chci říci zrušili dětské koutky. Emoce, pravda, neplanou tolik, jako když se střetne pan Sobotka s panem Zemanem, cigareta v restauraci se zarytým nekuřákem či kvóta s voličem...
... ale planou. Někteří kavárníci se rozhodli dětské koutky zrušit, protože jim přišlo, že je to dobrý nápad. Některé matky protestují, neboť jako dobrý nápad jim připadalo sdružování v kavárnách. A já, když už mám ten blog, si taky přiložím polínko.
Předem říkám, že rozhodnutí kavárníkův nezpochybňuju. Je to jejich byznys, jejich volba. Taktéž se - na rozdíl od oněch žen - nedomnívám, že dítko je třeba vláčet na romantickou večeři a že děti jsou přirozená věc, je tudíž přirozené, že přirozeně řvou jako protržené. Můj postoj k této věci lze shrnout do "moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého". Já kupříkladu, alespoň většinou, v kavárně neřvu. Nepřipadá mi to vhodné vůči ostatním zúčastněným, kteří chtějí v klidu nad lattéčkem vyřešit světovou krizi. Nechci, aby řvali oni, neboť i já mám své světové krize k vyřešení. Za dítě jsem odpovědná, jsem tedy odpovědná za to, aby ani ono nenarušovalo klid. Pokud vím, že to nedokážu zajistit, nemohu s ním do kavárny.
Na druhou stranu jsem si nemohla nevšimnout, že část společnosti, dle ohlasů ne zcela zanedbatelná, má k dětem a matkám poněkud zvláštní přístup.
Na jednu stranu chce, aby děti byly vychované. Ovšem, jak pěkně řekla Zuzana Hubeňáková, bychom jejich výchovy měly docílit ve sklepě, nejlépe ve sklepě lesní samoty. Protože děti obtěžují:
- řvaním,
- jídlem (kojení na veřejnosti? hrůza!),
- zápachem (nu ano, přiznávám, děti někdy směle konkurují tchoři středního vzrůstu - na druhou stranu mi to nedá, abych v této chvíli nekonstatovala, že v MHD rozhodně nejsou jediné),
- a vůbec jsou cizí děti tak nějak všeobecně nepříjemné. Sečteno a podtrženo, ideálnímu novorozenci je asi tak dvacet a živí se jako zámečník.
Matka pak
- je parazit (bere dávky od státu),
- je slepice a na mateřské zákonitě blbne, neboť řeší jenom plínky (jak ovšem má docházet ve sklepě lesní samoty k sociálnímu kontaktu, není zcela zřejmé, pro literaturu určenou k samostudiu zřejmě může docházet manžel),
- po návratu do práce je stejně k ničemu, protože má v hlavě než haranti, a navíc tam moc není, páč haranti jsou furt nemocný,
- ovšem matka-údernice, která odloží dítě chůvě a jde do práce brzo, je taky hydra, protože se o dítě řádně nestará (otázka, jak má uživit dítě, pokud nemá brát dávky a zároveň by neměla pracovat, nebyla také dosud uspokojivě vysvětlena, pokud přihlédneme k faktu, že milionářů je u nás, podobně jako lesních samot, zoufalý nedostatek).
Zkrátka - když se jedna rozhodne být rodičem, pro určitou část společnosti se tenhle fakt stane bičem, kterým neopomenou mávat nad našimi hlavami. Je úplně fuk, co byla žena před mateřskou. Teď je Matka. No jó, matka. A ty haranti furt řvou, pod voknama, všude, no jó, znáte to. Skutečnost, že i oni kritici sjížděli zvonky sousedům a jejich máma, co jim přidržovala kýbl při zvracení a vstávala k nim o půlnoci, aby jim mohla dát antibiotika, je taky No-jó-matka, taktně opomineme.
No a když to tak jeden poslouchá rok... dva... tři... čtyři... tak to rozhořčení vlastně chápu. To, že výše zmíněným autorkám vadí ztrácet kus veřejného prostoru, kde mohly být - protože to vposledku možná není jenom kus koberce s nekompletní sadou Dupla a pěti pastelkami, ale symbol toho, že tady nebyly No-jó-matky. Že jim vadí, že se s nima tak ňák jakoby počítalo, a už se nepočítá.
P. S.: Já vim, já vim. Jsou matky, které byste nejradši přetrhli. Já taky. A jsou lidé původně dobrotiví, dokonce víc dobrotiví než ta paní z Mužů v offsidu pana Poláčka. A o nich tenhle text vůbec, ale vůbec (abych dodržela pravidlo dostatečného počtu aluzí na kus) není.
