Od chvíle, kdy jsem poprvé překonala pomyslný Everest "máma má maso, Ema mele", či jak přesně zněl onen text známého knižního hitu, jsem většinu svého času věnovala četbě.
Četla jsem ve dne, četla jsem v noci, četla jsem knihy, návody, a když nebylo co, nepohrdla jsem ani jízdním řádem.
V místní pobočce lidové knihovny dobře znali své pappenheimské, a proto mne v rozporu s pravidly vpustili do oddělení pro větší děti a mládež. Zaržála jsem a přečetla ho. (Dobrá, dobrá, tento výrok je poněkud nadsazený. Veškeré dostupné tituly jsem zkonzumovala pouze v některých oblastech, které se dostaly do mého hledáčku. Nelitovala jsem vynaloženého času, nehleděla na literární kvality. Vlastně ani na jiné kvality. Tak se například stalo, že jsem přečetla nejen povinný doják Říkali mi Leni, ale také všechno, co se týkalo koncentračních táborů, Norimberského procesu a německého vězeňského systému v oné době vůbec, a to včetně tklivých dopisů Marušky Kudeříkové.)
Má vášeň způsobila nemalé rozkoly v rodině. Mnozí nevraživě hleděli na dítko, které místo co by radostně pobíhalo po našich krásných lesích a lukách, nebo, kurnikšopa, dělalo něco užitečného, bylo za každého počasí k nalezení na gauči, s nosem zabořeným do jednoho z deseti patnácti titulů tohoto týdne. Naopak matka - zvláště v období puberty - mou zálibu vítala. Zatímco mí spolužáci se zpíjeli, jako by za to byli placeni, a odcházeli do mrazivých nocí s lidmi, vyznačujícími se několika otvory v těle navíc (ve většině z nich byla apartně umístěna sichrhajcka), ona věděla, kde svou dceru najde. Dcera zdobila gauč.
Za knihy jsem utratila také většinu svého kapesného. Tak se stalo, že jsem do manželství vstupovala se zhruba dvěma tisíci svazků (muž jich měl pouhých osm set) a už nikdy se nechci stěhovat. Buď mě někdo přestěhuje i se zachováním mého důmyslného systému řazení, nebo nohama napřed. Jiné cesty není.
Když se mi narodily děti, bylo zapotřebí leccos přehodnotit. Společnost bůhvíproč považuje za neetické děti zabít, pokud ničí váš - draze zaplacený a s láskou opečovávaný - majetek. Smířila jsem se tedy s potrhanými obálkami i stopami nenechavých zoubků. (Některé naivní tvorové naznačovali, že problém je jednoduše řešitelný. Stačí přece knihy na dočasnou dobu přesunout nahoru, aby na ně malý ničitel nemohl! Kam nahoru, když knihovny zabírají celý obývák a sousedé - nechápu, proč museli být tak nevraživí - odmítli poskytnout ten svůj, mi však již neporadili.) Děti jsou štěstí, opakovala jsem si, když jsem lepila stránky, abych nemusela lepit pytlíky, stínována mřížemi.
Včera se však jasně ukázalo, že některé věci jsou silnější než my, a je-li něco osud, nemá smysl vzdorovat. To bylo tak: sedíme s Nejslawnějším u kamaráda, který slaví narozeniny. Jak se ukázalo, slavíme také výročí našeho vztahu, který začal právě 17. listopadu. (O své paměti, díky níž já mám k výročí překrásné náušnice a Nejslawnější má mne, napíšu někdy příště. Pokud na to nezapomenu.) Pili jsme, hodovali, dobrou vůli spolu měli, když vtom se Nejslawnější otázal, zda vlastníme knihu Jiřího Weila Moskva-hranice. "Myslím, že jo," povídám já. "Já ti to půjčím."
A bylo vymalováno. Deset let spolu sdílíme stůl a lože. Jen o něco kratší dobu sdílíme nádherné děti a neméně půvabnou hypotéku. Ale, milej, aby mezi náma bylo jasno: VOCAĎ POCAĎ.
